Kniha Jak jsem se měl na světě1 vznikla na základě autobiografického vyprávění v rozhlasovém cyklu Osudy na stanici Český rozhlas 3 – Vltava a poslední čtyři kapitoly jsou dopsané. Sokol se ohlíží za svým životem, který prošel mnoho pozoruhodnými proměnami. Karieru začal jako řemeslník, pokračoval jako programátor právě začínajících počítačů, na univerzitu a k politice se dostal až po změně režimu.

Seznam kapitol: Dětství, Válečná léta, Třetí republika, Zlatnická dílna, Počítače, Osmašedesátý, Disidenti, Parlament a politika, Ministr a prezidentský kandidát, Univerzita, Amerika, Od prstýnků k filosofii, O naději a víře.

Od prstýnků k filosofii

Sokol – „s jistou malou výhradou“ – přijímá Patočkovo prolínání tří různých „pohybů“ v lidském životě. V dětství se člověk „zakořeňuje“, potom se začne prosazovat a expandovat (tak to bylo se Sokolem v řemesle, technice, počítačích a politice), až najednou neví, co si s těmi novými možnostmi počnout. To je třetí pohyb, ve kterém se člověk obrací sám k sobě v reflexi. (s. 131–132) Sokol „zakořenil“ díky rodičům v křesťanství, ale poté, co se pustil do řemesla a počítačů, se od něj oddálil, aby se k němu zase přes filosofii vrátil, a to především kvůli sókratovské otázce: „Jak máme žít?“ (s. 132–133)

Sokol píše: „Začal jsem objevovat skryté poklady filosofie, opatrnou, a přece pevnou důvěru v poučený rozum od Platóna a presokratiků až po Descarta a Kanta, šíři a bystrost pohledu od Aristotela až po Husserla, precizní metoda argumentace u Tomáše Akvinského, hloubku a ostrost sebereflexe u Pascala, Nietzschovu odvahu, úžasný jazyk Martina Heideggera a jedinečný náhled do lidských vztahů u Emmanuela Lévinase.“ (s. 133–134) Přitom ale Sokolovi katolická víra nedovolila určitou posedlost jednotlivými filosofickými školami – nehledal Jaspersovu „filosofickou víru“. Filosofie mu pomáhala rozumět životu a světu. Nenechal se strhnout epigony2 Kierkegaarda, Dostojevského, Freuda a Jungu (zřejmě se zabývajícími především sebou samým). O Nietszechem píše, že za jeho siláckými řeči viděl spíš zoufalství a ztroskotání. (s. 134) V kontrastu proto Sokola imponovala Husserlova střízlivá a věcná fenomenologie, zvláště potom, co Husserl pochopil, že není jen o jistotě poznání. (s. 135)

Ve vývoji filosofie Sokola zaráží absence vědy od Kierkegaarda a Schopenhauera až po personalisty a filosofii existence, protože ve starší filosofii hrála důležitou roli (Aristotelés, Descartes, Kant a Husserl se tak aspoň cítil). Proto se Sokol ptá, jak se filosofie chce bez vědy obejít, když se chce „vracet k věcem samým“? (s. 136) V této souvislosti kritizuje Husserla, pro kterého byla matematika vědou, ale Sokol v ní nevidí věci – pouze produkty ducha. (s. 136–137) S vědou se dále snažili neúspěšně vypořádat vídeňští pozitivisté a takzvaná filosofie vědy. Nakonec Popper obrátil věci na hlavu: „Vědec se snad ani nemusí starat o pravdu, stačí, bude-li mluvit určitě, aby ho jiní mohli chytit na švestkách a jeho tvrzení vyvrátit.“ (s. 137)

Pro Sokola je věda „pokus využít rozumové i empirické poznání a jeho kumulované výsledky k tomu, abychom jimi také orientovali a vedli své jednání.“ Úspěch vědy je podle Sokola zřejmě dán její metodou, takže se nemusí pokaždé začínat znova. Ale možná právě kvůli úspěšnosti metod vědy ztratily vlastní účel a smysl. (s. 137–138) Věda a filosofie je pro Sokola také činnost, která bourá mýty. (s. 139) Podle něj si bohužel lidé mysleli, že realita je jednoduchá a podaří se jí prozkoumat a vyložit na samé dno. Takové zjednodušení podle něj způsobilo i krizi náboženství, které je redukované na záchranu před zkaženým světem. Ale věda narazila (s. 140–141):

  • vesmír je dynamický a ne pouze statický,
  • rychleji než vysvětlování známých věcí postupuje objevování těch neznámých a
  • prapor od fyziky jako vědy o neživém přebrali věci o živém, které musí počítat s evolucí a životem.

A podle Sokola by pouze ignorant mohl toto považovat za ztroskotání vědy. (s. 141) Přesto Sokol píše podle Kanta, že věda člověku neřekne, jak si má život zařídit, co si s ním počít nebo dokonce v co může doufat. To ale neznamená návrat k mýtu a Sokol před tím výslovně varuje, protože „moderní mýtus“ slouží především manipulátorům k získání moci, (s. 142–143)

O naději a víře

Sokol se ptá, jestli máme šanci v bezradnosti moderního člověka a masové společnosti obstát? Podle Sokola našim společnostem chybí naděje, bez které obstát nelze a aby člověk obstál, tak by měl dobře vidět a slyšet (nejenom to přímo před očima), tedy kriticky přemýšlet. (s. 143–144) Kant nad nadějí přemýšlel a formuloval tři základní otázky (s. 144):

  1. Co mohu vědět?
  2. Jak mám jednat?
  3. V co mohu doufat?

Podle Kanta se k prvním dvěma dá něco říci, ale k poslední skoro nic. Taká Nietzsche s ní těžce zápasil, ale podle Sokola oba tušili, že bez naděje se člověk neobejde. (s. 145) A zde vyslovuje Sokol myšlenku, že naději můžeme možná brát v péči o potomky. To je podle Sokola historicky přehlížená myšlenka, pravděpodobně kvůli řeckému dědictví: „Staří Řekové pokládali děti za ženskou záležitost, (…)“ (s. 145–146) Tohle zřejmě objevil až Lévinas v jedné z posledních kapitol Totality a nekonečna. (s. 146)

Dítě přebírá dědictví, které mu plným právem patří a na němž zakládá novou existenci. Teprve toto předávání dává základ například náboženství. Podle Sokola se dnešní lidé nechali strhnout svou existencí a přestali vidět odkud se sami vzali a kam míří jejich děti. Dospělost není jen „obrat k sobě samému“ (třetí Patočkův pohyb), ale podle Sokola kritické převzetí odpovědnosti za nastřádanou kulturu. (s. 146–147) Tohle je pro Sokola základ lidské naděje, který přináší i transcendenci. (s. 148)

Poznámky

  1. SOKOL, Jan. Jak jsem se měl na světě. Praha: Radioservis, 2011. Osudy (Radioservis). ISBN 978-80-86212-80-7. ↩

  2. epigonství, napodobování významných tvůrců a osobností, opakování a využívání myšlenek někoho jiného ↩