Krátká historie mýtu1 Karen Armstrongové je text o smyslu mýtu, jeho proměnách a náhledu na něj v různých historických epochách od paleolitu až po současnost. Armstrongová zdůrazňuje, že mýtus nepředkládá faktické informace a nemůžeme ho tak zkoumat, ale mýtus je třeba prožít a žít. Ukazuje, proč byl pravdivý, co se s mýtem stalo v dnešní době, jaké to má důsledky a jak se k tomu postavit.

Lidé jsou tvorové hledající smysl a mají schopnost imaginace neexistujících věcí, proto si od samého počátku vymýšleli mýty, aby nepropadli zoufalství a zasadili se do kontextu, který jejich životu dává smysl. Mytologii, rituály i sociální uspořádání formovala věčná filosofie – víra v neviditelnou ale plnější skutečnost. Smrtelní lidé naplňují svůj smysl, pokud se na tom skutečnějším světě nějak podílejí, a právě mýty pomáhaly lidem bohy napodobovat. Podle Armstrongové mají mýty pět důležitých znaků:

  1. mýtus je skoro vždy zakotven ve zkušenosti smrti a strachu ze zániku,
  2. mytologie je neoddělitelná od rituálu (liturgické2 drama oživuje mýty),
  3. největší mýty se týkají krajnosti a nutí nás jít za hranice zkušenosti,
  4. mýtus nám ukazuje, jak bychom se měli chovat a
  5. mytologie hovoří o jiné rovině vedle našeho světa (svět bohů), která náš svět v jistém smyslu popírá.

Dnes jsou bohové vnímáni jako oddělení od našeho světa (slovo mýtus má dnes význam něčeho, co není reálné). Odcizení mýtu je důsledkem vědeckého pojetí světa, které zajímá to, co se skutečně stalo (lidi premoderního světa spíše zajímalo, co událost znamená). Moderní odcizení mýtů je nevídané, protože se lidem ztratilo to, co dává životu smysl.

Rozmach mytologie nastává v paleolitickém období (asi 20000–8000 př. n. l.), kdy se z homo sapiens stal homo necans (člověk zabíjející), aby se paleolitičtí lovci vyrovnali s násilným světem. Mythos doplňuje logos, který poradí lovci, jak zabít zvíře, ale neporadí mu, jak se vyrovnat s emocemi. Logos odpovídá objektivní skutečnosti a je čistě pragmatický. Mýtus se obrací k imaginárnímu světu a byl stejně důležitý jako lovecké zbraně. Duchovní svět byl bezprostřední skutečností – vše, co paleolitické lovce obklopovalo, se podílelo na božském světě a mýtus tento vztah ukazoval (například kámen ztělesňoval sílu, stálost a pevnost – představoval hierofanii3). V každé kultuře je mýtus o ztraceném ráji, kde byli lidé nesmrtelní a žili v souladu s druhými, zvířaty a přírodou. Ve středu světa stál strom, kůl nebo hora spojující nebe se zemí. Potom nastala katastrofa – hora se zřítila, strom byl poražen.

Některé nejranější paleolitické mýty jsou spojeny s oblohou, která byla pro lidi nedosažitelná, nezávislá a věčná. Lidé od oblohy nic nechtěli a věděli, že ji nemohou ovlivnit. Zkušenost čiré transcendence byla dostačující sama o sobě. Následně se ukázalo, že příliš transcendentní mytologie neuspěje, protože člověku nedovolí, aby se na tom posvátnu podílel, a tak lidé začali oblohu personifikovat – vznikl Bůh nebes. Téměř každý pantheon má nebeského boha, který je prvotní příčinou, vládcem nebe i země. Nikdy není zobrazován a nemá svatyně a kněze, protože je příliš vznešený pro lidi (u Mezopotámců, védských Indů, Řeků a Kenaanců je postavou mlhavou, bezmocnou a okrajovou; Úrana, nebeského boha Řeků, vykastroval jeho syn Kronos). To ukazuje, že příliš vzdálená mytologie neuspěje. Přesto nebesa zůstávají mytickým symbolem božství (rituály o vystoupání do vyššího stavu vědomí; jogíni létají; poutě do hor; Mojžíš musel vystoupit na horu, aby se spojil s Bohem; když Ježíš a jiní stoupají na nebesa, znamená to, že se propracovali na další duchovní úroveň).

První mýty o výstupu pochází podle vědců z paleolitického období od šamanů4. Šaman se vydával na nebezpečné výpravy střetu se smrtí jako lovci – v transu létal a rozmlouval s bohy. To ukazuje víru, že není možné vystoupit do nebes bez předchozího sestupu – bez smrti není nový život a že touha po transcendenci je zabudována do lidského bytí (dostat se nad lidský stav). Šamani působí pouze v loveckých společnostech. V jejich spiritualitě hrají velkou roli zvířata a rituál zvířecí oběti se uchoval téměř ve všech náboženských systémech.

Malby v jeskyních (Lascaux) sloužily pro iniciační a zasvěcovací rituály, při kterých chlapec prožil proces smrti a znovuzrození. Poté chápal smrt jako přerod a nebál se při lovu tváří v tvář smrti. Právě ve chvíli rituálu se sdělují nejposvátnější mýty – rituál slouží k předání (pokud pouze čteme mýty, je to jako bychom četli text opery bez hudby). Mýtus hrdiny, který přináší svému kmeni to, co potřebuje, zřejmě vznikl v paleolitu při přechodových rituálech. Je tak zakořeněný, že i životy Ježíše, Muhammada a Buddhy jsou tak podány. Mýtus hrdiny říká, co musíme udělat, abychom se stali plně lidskými bytostmi, abychom překonali neznámo, před kterým se ocitáme.

Paleolitičtí lovci si také vytvořili obraz mocné ženy. Ačkoliv byl lov výlučně mužskou záležitostí, jedním z nejmocnějších lovců byla žena – vládnoucí zvířatům a zdroj života. Lovci riskovali život, aby živili ženy a děti. Ženy zachovávaly přetrvání kmene a za to vyžadovaly neustálé krveprolití.

Zemědělská revoluce se promítla do mýtů přizpůsobením se novým podmínkám – nastává neolitické období (asi 8000–4000 př. n. l.). Zemědělství bylo produktem logu, ale nebylo považováno za čistě světské podnikání (na rozdíl od technické revoluce). Zemědělství bylo prováděno s posvátnou úctou, takže síla odebíraná zemi při sklizni jí byla při rituálech navracena (například obětování prvních semen, dokonce lidská oběť), protože lidé věřili, že není možné očekávat, že člověk něco dostane jen tak. Skutečnost lidé chápali holisticky, tzn. bohové, lidé, zvířata i rostliny sdílejí jednu společnou podstatu, a proto se mohou navzájem posilovat a oživovat. Lidská sexualita byla považována za podobnou síle oplodňující zemi. Sklizeň je plod hierogamie5 – země je žena, semena božské sperma, rýč nebo pluh představoval posvátný falus a déšť pohlavní setkání nebe a země. Po osetí se často praktikoval rituální sex, který měl aktivovat půdu.

V nejstarších mýtech o stvoření rostou první lidé ze země jako stromy. Kdysi si lidé představovali setkání božstev při stoupání do oblak, teď to bylo naopak – vstupovali do lůna Matky země k počátku bytí. Zpočátku byla ta síla nedefinovaná, ale jak se mytická představivost konkretizuje, vznikaly bohyně splynulé s bohyní loveckých společností, takže Božská matka převzala některé děsivé vlastnosti (například Ašera v Sýrii, Inanna v Mezopotámii, Isis v Egyptě a v Řecku Héra, Démétér a Afrodité).

Opět nebyla mytologie únik před skutečností, ale pomáhala se vyrovnat s krutou realitou zemědělství – boj s neplodností, suchem, hladomorem. To plyne z přirovnání k pohlavnímu aktu, který je pro ženu bolestný (například v Genesis se líčí, že lidé byli vyhnáni z božské zahrady, žena rodí v utrpení a muž musí dobývat živobytí z půdy v potu tváře). Semeno musí sestoupit do země a zemřít, aby vydalo plody (iniciační rituály). V mýtech jsou manželé většinou brutálně zmrzačeni a ženská bohyně se vydává na cestu, aby lidi zachránila. Hlavním rysem mýtu vegetačních bohů je katastrofa, krveprolití a vítězství sil života, který se opakuje jako roční období. Zasvěcení do mýtů nemůže přinést nesmrtelnost, protože pouze bohové žijí věčně, ale pomůže se se smrtí lépe vyrovnat – i v neolitickém období pomáhají mýty a přechodové rituály přijmout lidem vlastní smrtelnost, měnit se a růst.

Kolem roku 4000 př. n. l. lidé začali budovat města (v Mezopotámii, Egyptě, Číně, Indii a na Krétě). Hlavně v Úrodném půlměsíci (Irák) je vidět ozvuk v mytologii oslavující městský život, který se staví do středu pozornosti. Město nahradilo starou axis mundi6. Vynález písma umožnil mytologii písemně zachovat – vzniká historický věk. Nová technika začíná lidi výrazně odlišovat od přirozeného světa. V raných civilizacích si lidé uvědomovali, že jsou pány vlastního osudu, a tak se začali vzdalovat bohům. Ale stále mělo každé město svého boha a obyvatel byl jeho podřízeným. Přesto byl život ve městech křehký – rychle vznikala, ale i zanikala. Dějiny představovaly destruktivní proces a kulturu bylo stále potřeba přebudovávat. Nové mýty odrážely obavy a naděje a zamýšlely se nad nekonečným zápasem mezi řádem a chaosem.

Mýty o vzniku světa měly v Mezopotámii charakter evoluce – noví bohové byli aktivnější a překonali své rodiče. Stále přetrvává motiv, že bohové jsou ze stejné látky jako lidé. Ve starověku je symbol neoddělitelný od toho, na co poukazoval, a tak symbolické obřady vtahovaly diváka do bezčasové božské říše. Častým motivem je návrat k původnímu chaosu, který je součástí jakéhokoliv nového stvoření. Mýty o stvoření neměly informativní charakter, ale sloužily k terapeutickým účinkům a ukazovaly, že věci se někdy musí zhoršit, aby mohly být lepší.

To, že lidé se dostávají do popředí, vidíme v babylonské básni Epos o Gilgamešovi7. Popisuje typické hrdinské a šamanské činy (boj s příšerami a promluva s bohyní). Později se z něj stal příběh o hledání věčného života a v konečné verzi mýtus zkoumá hranice a smysl lidské kultury. Endiku je odkloněn od přírody. Gilgameš odmítne svatbu s bohyní Ištar (svatba s Božskou matkou často znamená nejvyšší osvícení), což je výrazná kritika tradiční mytologie, která nemá městskému člověku, co nabídnout. Gilgameš, civilizovaný člověk vyjadřuje svou nezávislost na božském. Epos je o tom, že staré mýty už nemohou sloužit jako vodítko pro lidské usilování. Staré mýty se soustředily na božský svět, zde se historie začíná dotýkat mytologie – historický Gilgameš. Gilgameš se rozchází se starověkým mytickým pojetím, ale dějiny samy nabízejí útěchu (jeho nesmrtelnost je v díle, které zanechá). Podobné přehodnocení starých mýtických idelů nastalo v Řecku. Mýtus o Adonisovi je politickým mýtem o tom, co se příčí střízlivému mužskému étosu polis.

Bibličtí autoři pokládali civilizaci za neštěstí. Přišla jim násilná a vykořisťující, viděli v ní odklonění od Boha (například velký zikkurat, věžovitý chrám v Babylonu8, byl pro ně symbolem pohanské pýchy, touhou po rozšíření moci). Městský život změnil mytologii tak, že bohové začali být lidem vzdálení. Nastalo duchovní prázdno, spiritualita upadla a někde na její místo nic nenastoupilo.

Tento neklid posléze vedl k další velké proměně a začal axiální věk (asi 800–200 př. n. l.), jak o něm hovoří Karl Jaspers. Z něho pochází náboženství, jak ho známe dnes. Ve čtyřech různých oblastech začali proroci a mudrcové hledat nové řešení. Objevují se: konfucianismus (Konfucius) a taoismus (Tao-te-ťing v Číně), buddhismus (Buddha) a hinduismus (mudrci Upanišad) v Indii, monoteismus na Blízkém východě a řecký racionalismus (dramatikové 5. století, Sókratés, Platón a Aristotelés) v Evropě. Axiální věk je období politických, sociálních a ekonomických převratů, vraždění, vyhnanství a ničení měst, kapitalismu a rozvinutého peněžního systému. Všechny nové víry vznikly v tomto prostředí a ne v liduprázdných pouštích nebo poustevnách. Změna zanechala nesmazatelnou stopu v přístupu člověka k sobě, k druhým a k okolnímu světu.

Axiální hnutí měla společné základní prvky – byla si vědoma utrpení lidského života, zdůrazňovala nutnost duchovního náboženství nezávislého na rituálech, soustředění na individuální svědomí a morálku, ctění bližních, odmítání násilí, hlásání soucitu a spravedlnosti, hledání pravdy uvnitř sebe, podrobení starých hodnot kritice včetně mytologie. Člověk už tak snadno neprožíval posvátno jako předkové. Bohové byli jiné podstaty a mezi nimi a lidmi zela ontologická propast – antropomorfická mytologie už nemohla promlouvat tak snadno k lidem.

Staré mýty ukazovaly potřebu sebeobětování a mudrci axiální věku podtrhovali jeho etické důsledky – muž, který chtěl dospět, se musel obětovat v běžném životě. Axiální duch vyžadoval sebereflexi a sebezpytování. Axiální mudrcové se shodovali na tom, že jedinci musí eticky jednat jinak mýty zůstanou abstraktní. Mýtus odkryje svůj plný smysl pouze pokud se projeví v běžném životě.

Izraelští proroci (Ozeáš, Jeremjáš, Ezechiel) tvrdě vystupovali proti starým antropomorfním mýtům. Jejich Jahve je jediný bůh a jediný, který vyznává axialní ctnosti, spravedlnost a soucit proti všem ostatním. Monoteismus byl zpočátku boj, ale nakonec z něho vznikl judaismus. Například stvoření v Genesis je polemikou se starými kosmologiemi – stvoření není žádný boj a vše je snadné. Armstrongová ve spojitosti s Izajášem píše: „Babylonský autor Eposu o Gilgamešovi spojil starověkou historii s mytologií, ovšem Druhý Izajáš jde dál. Spojuje prvotní činy svého Boha se soudobými událostmi.“9

V Řecku měl v axiálním věku důležitou roli logos. Řekové mýty podrobovali kritickému rozumovému zkoumání (například kosmologické mýty se snažili vyložit na základě arché, ale stejně jako mýty se tyto hypotézy nedaly ověřit). V Athénách si vytvořili nový rituál, mimésis tragédie, která předehrávala dávné mýty, ale podrobila je zkoumání, které mělo osobní důsledky pro diváky – střetli se s krajností a učili se soucitu. To vedlo ke katharsis, vnitřnímu očištění. Právě řecké studium filosofie způsobilo rozkol mezi mýtem a logem, které se navzájem do té doby doplňovaly. Přesto Platón používá mýty tam, kde logos nestačí (například když píše o duši, používá starý mýtus o reinkarnaci). Tady vznikl rozpor v západním myšlení – logos stojí proti mytologii.

Po axiálním věku více než tisíc let nenastalo příliš změn. Armstrongová se zaměřuje na Západ, protože pro něj byla mytologie problematická a zabývá se třemi monoteistickými náboženstvími: judaismus, islám a křesťanství, protože tvrdí, že jsou alespoň z části založená historicky, nikoli myticky (jinde tomu tak není, hinduismus považuje dějiny za pomíjivou iluzi, buddhismu je mytologie blízká kvůli závislosti na psychologii, konfucianismus klade větší důraz na obřad než mytologii).

Judaismus se stavěl vůči mytologii jiných národů negativně, ale například křesťanství inspiroval (Ježíš a učedníci byli židé). I svatý Pavel byl žid a on učinil z Ježíše mýtickou postavu („Ježíš byl skutečně žijící člověk, popravený Římany kolem roku 30 n. l., a jeho žáci se jistě domnívali, že – v určitém smyslu – vstal z mrtvých.“10). Pokud ale historickou událost nemytologizujeme, nemůže se stát zdrojem náboženské inspirace (mýtus se stal jednou, ale zároveň se děje neustále, a tak se začne týkat života věřících). Pavel proměnil Ježíše v nadčasového mytického hrdinu, který umírá a znovu se rodí do nové formy bytí. Ježíš se stal duchovní skutečností v životě křesťanů, pokud budou žít stejně jako on. Věděli, že tento mýtus je pravdivý, ne na základě historických důkazů, ale protože prožili osobní proměnu.

Dalším pozdějším monoteismem axiálního věku je islám. Muslimové pokládají proroka Muhammada (asi 570–632 n. l.) za pokračovatele biblických proroků a Ježíše. Korán potíže s mýty nemá – každý verš se jmenuje ájá, podobenství, protože o bohu nelze jinak mluvit. Tajemství se odhalí, pouze pokud muslim vede život podle etických návodů.

Judaismus, křesťanství a islám stále používají mýty, když vysvětlují vnitřní poznání nebo reagují na krizi. Také svatý Augustin (354–430), biskup ze severoafrického města Hippo, nově vyložil mýtus o Adamovi a Evě a vytvořil mýtus o prvotním hříchu – Adamova neposlušnost Bohu odsoudila lidstvo k zatracení, které se předává pohlavním stykem, chlípností, kdy se zapomíná na Boha. Šíitští muslimové mají mýtus o skrytém imámovi (imámy, vůdci, Muhammadovi mužští potomci, vtělení božského poznání, ilm). Tento mýtus vyjadřuje, že posvátno je prchavé a mučivě nepřítomné ve světě, přesto nezmizelo úplně.

Jelikož se však oddělil kvůli Řekům logos a mythos, někteří židé, muslimové a křesťané nevěděli, co si počít s mytickou historií jejich tradice. Například muslimští fajlasúfové se pokusili vypracovat důkazy existence Alláha, přeorientovat korán na logos. Tohle ortodoxní řečtí křesťané odmítali, protože od Platóna věděli, že nelze prokázat boží existenci. Na to přišli i muslimové a židé, a tak znovu nastalo doplnění logu mýtem. V 11. a 12. století ale křesťané z západní Evropě znovuobjevili Platóna a Aristotela, tj. v době, kdy se židé a muslimové odklonili od racionalismu, a tak se křesťanům začal vytrácet smysl mýtu.

Od 16. století začali lidé v Evropě a posléze Spojených státech budovat civilizaci, která se v 19. a 20. století rozšířila a jejímž následkem je smrt mytologie. Západní modernita je založena na logu. Odprostila se od zemědělství a svou ekonomiku postavila na technickém reprodukování zdrojů. Tím odbourala zdroje, které mohou vyprchat, a vlivy, které ji mohou zničit. Tři století modernizace znamenala velké změny: industrializaci, transformaci zemědělství, politické a sociální revoluce a intelektuální „osvícenství“, které označilo mýtus za zbytečný, falešný a zastaralý. Novým hrdinou se stal vědec nebo vynálezce používající logické myšlení vědecké racionality, a tak se ustoupilo od iracionálního mýtického myšlení. Vědecký logos a mýtus přestávaly být slučitelné.

Západní svět byl plný optimismu, ale logos nikdy nedokázal lidem poskytnou pocit řádu a smyslu, tak jako to dělal mýtus, který nic nenahradilo. Toto odcizení bylo patrné u reformátorů: Martin Luther (1483–1546), Ulrich Zwingli (1484–1531) a Jan Kalvín (1509–1546) cítili bezmoc tváří v tvář úkolům lidské existence. Podle reformátorů byl moderní rituál „pouhým“ symbolem, vzpomínkou na minulou událost (v premoderní době byl symbol vnímán jako jednotný s tím, co představoval). Přivedli pozornost k čtení Bible bez rituálu a lidé si tak mohli vytvářet vlastní názory. Protože četli bez rituálu, bylo snadné k ní přistupovat jako ke světskému textu a vnímat faktické informace.

Během osvícenství v 18. století si John Locke (1632–1704) uvědomil, že posvátno nelze dokázat. Němečtí a francouzští filosofové stejně jako britští teologové John Toland (1670–1722) a Matthew Tindal (1655–1733) považovali mytická náboženství za překonaná. Staré mýty začaly být vykládány jako logoi11. To byla snaha odsouzená k nezdaru, protože mýtus nepředkládá fakta.

V 19. století si Evropané začali myslet, že náboženství je škodlivé – Ludwig Feuerbach (1804–1872) tvrdil, že odcizuje člověka od jeho lidství, a Karel Marx (1818–1883) je pokládal za příznak nemocné společnosti. Ve vědecké éře chtěli lidé věřit, že jejich tradice je v souladu s novou dobou, což nebylo možné. Například O původu druhů (1858) Charlese Darwina (1809–1882) způsobilo rozruch, protože nebylo v souladu s Genesis, kterou se lidé snažili chápat doslovně, což je nesmysl, protože měla terapeutický účel. Ukázalo se, že Bibli nelze číst doslovně, protože některé věci byly prokazatelně nepravdivé (Pentateuch nenapsal Mojžíš, ale řada pozdějších autorů, atd.). Koncem 19. století se rozchod logu a mýtu zdál být naprostý. Thomas H. Huxley (1825–1895) byl přesvědčen, že si lidé musí vybrat mezi mytologií a rozumnou vědou a neexistuje kompromis. V této souvislosti Friedrich Nietzsche (1844–1900) prohlásil, že Bůh zemřel. Bez mýtu, kultu, rituálu a etického myšlení pocit posvátna umírá.

Mytické myšlení pomáhalo lidem čelit vyhlídce zániku a prázdnoty. Dvacáté století ukázalo, že rozumové vzdělání člověka nezbaví barbarství (světové války, koncentrační tábory) a že technika má své záporné stránky (atomové bomby, teroristické útoky). Logos zlepšil život k lepšímu, ale nešlo o jednoznačné vítězství. V jistém smyslu je odmítání mýtu hrdinská askeze. Jsme daleko pokročilejší v materiálním ohledu, ale duchovně jsme od axiálního věku nepokročili. Hledáme hrdiny, ale mýtus hrdiny neměl poskytovat ikony k uctívání, měl přivést člověka k vlastním hrdinským sklonům – mýtus má vést k napodobení, ne k pasivní kontemplaci12.

Podle Armstrongové musíme pustit z hlavy omyl 19. století, že mýtus je falešný, a získat poučenější přístup k mytologii. Špatnému se nelze bránit pouze rozumem – ten si neumí poradit se zakořeněnými strachy, touhami a neurózami –, to je úkol eticky a duchovně formované mytologie. Potřebujeme duchovní revoluci, jež bude schopna držet krok s technickým rozvojem. Armstrongová přirovnává čtení románu k tradičnímu chápání mytologie (pouze román není čten během rituálu). Četba nás učí empatii a román nás stejně jako mytologie může proměnit – může nám pomoc vykonat bolestný přechodový rituál z jedné fáze života nebo stavu mysli do jiných. Umělci a tvůrčí spisovatelé mohou přinášet nové náhledy na náš ztracený svět. Báseň Pustina (1922) T. S. Eliota, kde popsal duchovní dezintegraci západní kultury, byla přelomová. Pablo Picasso vystavil Guerniku jako reakci na útoku nacistických letadel. Romanopisci při zkoumání moderního dilematu také využívají mytologii (Odyssea Jamese Joyce). Magičtí realisté (Jorge Luis Borges, Günter Grass, Italo Calvino, Angela Carterová, Salman Rushdie) zpochybňují logos kombinací realistických a nevysvětlitelných prvků. George Orwell varuje v 1984 (1949) před policejním státem. Tato díla nám pomáhají pochopit, že člověk je víc než jeho materiální podmínky stejně jako starověké mýty. Některé další romány s mýtickou inspirací jsou Srdce temnoty (1902) Josepha Conrada, Kouzelný vrch (1924) Thomase Manna a Pod sopkou (1947) Malcolma Lowryho. (s. 137–143)

Resumé

Armstrongová podává historii mýtu od paleolitických lovců až po smrt mýtu v dnešní době. Zároveň mýty vykládá a uvádí jejich dopady na lidský život. Mýty si lidé vytvořili, aby daly jejich životu smysl, aby se vyrovnali se svojí pomíjivostí.

Paleolitičtí lovci si vytvořili mýty, aby jim pomohly vyrovnat se s lovem. Tyto mýty byly pro neolitické zemědělce nedostačující, a tak si je museli přetvořit, protože podle Armstrongové mýty jsou pravdivé pouze pokud fungují a lidem něco přinášení. Proto se musely přetvořit i s nástupem městské civilizace, která mimo jiné znamenala spíše odklon od mýtů. Odklon od mýtů, ale znamená i ztrátu smyslu a hodnot. Ty se do lidského života snažili vrátit axiální proroci a mudrci. Tuto snahu rozvrátil vznik filosofie v Řecku.

Nastal rozkol mezi logem a mýtem, které se dříve doplňovaly. Západní civilizace dovedla tento rozkol k vrcholu a zcela mýtus potlačila. Potlačení mýtu a ztráta smysl podle Armstrongové dovedlo naši civilizaci k děsivému 20. století. Armstrongová navrhuje znovu přijmout mýtus a poučeněji ho pochopit, a to například skrze čtení románů, které člověku pomáhají vyrovnávat se se světem.

Poznámky

  1. ARMSTRONGOVÁ, Karen. Krátká historie mýtu. Přeložil Š. KOVAŘÍK. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-720-3750-1. 

  2. liturgie, souhrn bohoslužebných úkonů a obřadů a jejich pevně stanovený řád, bohoslužebný pořad 

  3. hierofanie, zjevení posvátna 

  4. šaman, hlavní náboženský praktik v loveckých společnostech 

  5. hierogamie, posvátný sňatek 

  6. axis mundi, strom, hora, kůl spojující zemi s nebem 

  7. Gilgameš byl pravděpodobně skutečný člověk, který žil někdy kolem roku 2600 př. n. l. a později se stal lidových hrdinou; zmiňují se o něm záznamy pátého krále města Uruk v jižní Mezopotámii. 

  8. z bab-ilani, brána bohů – místo, kde bohové vstupují do lidského světa 

  9. ARMSTRONGOVÁ, Karen. Krátká historie mýtu. s. 97. 

  10. ARMSTRONGOVÁ, Karen. Krátká historie mýtu. s. 105. 

  11. logoi, množné číslo od logos 

  12. kontemplace, rozjímání, přemýšlení, uvažování