Bibliografické údaje

Referuji část knihy MAJOR, Ladislav. Dějiny poklasické filosofie v 19. a na počátku 20. století. Praha 1991. s. 41–48. Bohužel nemám celou knihu, ale pouze výňatek, takže nemůžu odkazovat na konkrétní stránky.

Pro výklad některých filosofickým pojmů používám filosofický slovník dostupný v SOKOL, Jan. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-253-5.

Autor

Ladislav Major (narozen 27. května 1935 v Budapešti) studoval od roku 1954 filosofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1961 začal působit v oddělení dějin filosofie FÚ ČSAV, kde se sblížil s Janem Patočkou. Docenturu v oboru dějin filosofie získal za tuto knihu v roce 1991.

Ve svém díle se zabývá především historií filosofie. Pod vlivem Milana Sobotky se zabýval německou klasickou filosofií, především Hegelem. Poté ovlivněn Janem Patočkou a Ivanem Dubským začal studovat moderní filosofii – novokantovství, novohegelovství a fenomenologii. Následně se jeho zájem rozšířil na dějiny poklasické (pohegelovské) a moderní filosofie a v 80. letech objevuje Nietzschovo dědictví.

Téma

Tato část knihy popisuje iracionální filosofie Wilhelma Diltheye a Émila Boutrouxe.

Konspekt

Wilhelm Dilthey (1833–1911)

Dilthey se narodil 19. listopadu 1833 v Biebrichu na Rýně do protestantské rodiny. Měl být po vzoru otce a děda duchovním – dokonce vystudoval teologii, dal ale přednost dějepisu a filosofii. Studoval v Heidelbergu a v Berlíně. Po habilitaci působil na univerzitách v Basileji, Kielu a Berlíně. Dilthey je především představitelem iracionalistického historismu a měl významný vliv na filosofii života (Philosophie des Lebens), německé novohegelovství, kulturní antropologii Ericha Rothackera a existencialistickou fundamentální ontologii Martina Heideggera.

Duchovědy a přírodní vědy

Diltheyova kritika historického rozumu, kterou vytyčil v Úvodu do věd o duchu (Einleitung in die Geisteswissenschaften, 1883), je nadřazením věd o duchu (duchověd) přírodním vědám, neboť jsou konkrétnější a komplexnější – vypovídají o celé lidské realitě, která zahrnuje i přírodu (přírodní vědy zkoumají pouze přírodu s vědomím vyloučením všeho lidského). Tvrdí, že dějiny i společnost lze poznat vědecky stejně jako přírodu, a proto se pokusil vědy o duchu fundovat gnozeologicky a přísně metodologicky. Metoda duchověd však nesmí být z přírodních věd odvozena, protože musí respektovat zásadní rozdíl mezi přírodou a lidským světem.

Příroda je totiž, jak Dilthey říká v souladu s tehdejším přesvědčením, kauzální a předpověditelná – vyjádřitelná matematicky. Tělesa spolu souvisejí pouze vnějškově. Dějinně-společenská skutečnost (geschichtlich-gesellschaftliche Wirklichkeit, vlastní lidský svět) tvoří duchovní celek, duchovní souvislost (geistiger Zusammenhang), která se skládá z psychických jednotek (lidská individua, já). Vztah jedinců není související pouze vnějškově, kauzálně, nýbrž vnitřně, vytváří takzvanou vnitřní souvislost, tzn. jedinec je v dějinně-společenské skutečnosti sice součástí celku, ale zároveň je v něm svobodný a svébytný.

Dilthey dějiny a společnost charakterizuje pomocí kategorií života, tj. pomocí pojmů struktury. Dějinně-společenská skutečnost jakožto sféra ducha a života vytváří strukturní souvislosti. Znamená to, že vše jednotlivé, personální (ideje, jednání lidí, atd.) i nad personální (stát, církev, atd.) je smysluplné pouze vzájemně, a to v určité historické epoše. Zde neplatí kauzální zákony, ale strukturní pravidla, která se neustále vyvíjejí (nejsou jako v přírodě statická) a působí na sebe navzájem (souvislosti aktivního působení, Wirkungszusammenhang), tím že tyto struktury jednají účelově a cíleně (souvislosti účelu, Zweckszusammenhang).

Pojetí dějin

Kvůli jeho kritice kauzálního determinismu odmítá obecné vývojové zákonitosti a pokrok v dějinách (historické epochy nelze zařadit do vývojové linie). Dějiny jsou podle Diltheye pohyb, proud (Strom), který nelze vědecky předpovídat, protože se může ubírat do mnoha stran. Kvalitativní růst je možný jen uvnitř jednotlivých epoch, nikoliv reakcí jedné na druhou.

Tato teorie má mnohé podobnosti s Nietzschem a je postavena do protiklaku k pozitivistickému naturalismu a hegelovské metafyzice dějin.

Pojetí duchověd

V jeho pojetí duchověd je významným rysem kolísání mezi vědeckou objektivností a subjektivností, iracionalismem. Duchovědy se snaží rozumět (verstehen) naproti tomu přírodní vědy konstruují, vysvětlují (erklären).

První zvláštností duchověd je, že předpokladem bádání je intimní, důvěrný, intuitivní vztah (každý jedinec už nějak rozumí ostatnímu lidskému). Druhou zvláštností je, že cílem není nalézt obecné kauzální souvislosti (přírodní vědy), ale individuální, singulární skutečnosti duchovního světa.

Ani Dilthey nepopírá, že ve společnosti a dějinách existuje obecné. Podle něj je ale významně propleteno se zvláštní, které tedy nelze považovat za nevýznamné, nahodilé. Naopak každá dějinně-společenské skutečnost originálně spojuje obecné a zvláštní (srovnatelné a nesrovnatelné).

Popisná a analytická psychologie

Protože dějinně-společenská skutečnost je duchovní a psychická, musí být každé poznání fundované psychologicky. Dilthey předkládá zvláštní popisnou a analytickou psychologii (Ideen über beschreibende und zergliedernde Psychologie, 1894), která je samozřejmě odlišná od spekulativní nebo přírodovědné psychologie.

Základním pojmem je prožitek (Erlebnis), niterný, psychický akt, ke kterému patří s jistotou rozumět sobě samému. Na základě prožívání můžeme rozumět ostatním lidem, to nazývá přesazení (hineinversetzen). Z toho je odvozena metoda spoluprožívání, pomocí které přesazením do reprezentativních osobností můžeme poznat dějinné epochy. Tato metoda je – v rozporu s jeho požadavkem vědeckosti – subjektivní a iracionální. Poznání v duchovědách staví do stejné úrovně jako uměleckou tvorbu, protože při spoluprožívání je třeba si hodně domýšlet pomocí fantazie.

Hermeneutika

Protože Dilthey pociťoval slabiny své psychologické metody, pokusil se ji doplnit hermeneutikou (O vzniku hermeneutiky, 1900). Tu rozšířil z interpretace pouze skutečných textů na celé pole duchovědného zkoumání. Jeho pojetí hermeneutiku interpretuje také projevy života psychických procesů jedinců (jeho psychologie zkoumá psychické procesy jedinců). Ale i jeho hermeneutika má iracionální charakter, který vyjádřil tak zvaným hermeneutickým kruhem (Zirkel), protože porozumění celku vyžaduje porozumění jednotlivému, ale porozumění jednotlivému předpokládá porozumění celku.

Na Diltheyovu hermeneutiku navázali Martin Heidegger hermeneutickou fenomenologií – syntéza Diltheyovy hermeneutické a Husserlovy fenomenologické metody (Bytí a čas, Sein und Zeit, 1927) – a Hans-Georg Gadamer, který v knize Pravda a metoda (Wahrheit und Methode, 1960) zdůraznil souvislost jazyka, dějin a rozumění.

Nauka o světových názorech

Na konci života vypracoval iracionalistickou, subjektivistickou a relativistickou nauku o světových názorech. Rozlišuje tři formy: náboženský, umělecký a metafyzický. Názory se liší strukturou, ale jsou si podobné původem (není to racionální útvar, ale individuální výtvor lidského života) a funkcí (světové názory slouží jako východisko z něhož jedinec vše hodnotí).

Například náboženství podle Diltheye vytváří lidská potřeba komunikovat s nadsmyslovým základem smyslového světa. Umění osvobozuje lidskou duši a tím zároveň odkrývá její význam. Umělecký světový názor je předstupněm filosofie jako nejvyšší formy světového názoru.

Émile Boutroux (1845–1921)

Francouzská kultura druhé poloviny 19. století byla silně poznamenána pozitivismem (filosofy Pierrem Laffittem, Émilem Littrém, Ernestem Renanem, historikem literatury a umění Hippolyte Taineho). Proti němu se na konci století spojili velmi rozdílné tendence. Na jedné straně novokantovství, jehož představiteli byli Ch. Renouviera, É. Meyerson a L. Brunschvicg. Na straně druhé protiliberální a náboženský iracionalismus, zastoupený Félixem Ravaisson-Mollienem, Julesem Lachelierem a především Émilem Boutrouxem.

Émile Boutroux (1845–1921) působil jako profesor filosofie na École normale supérieure, později Sorbonně a byl členem Francouzské akademie. Ve svých dílech O kontingenci přírodních zákonů (De la contingence des lois de la natura, 1874) a O ideji přírodního zákona v současné vědě a filosofii (De l’idée de lois naturelle dans la science et la philosophie contemporaines, 1894) kritizuje moderní matematickou přírodovědu a racionalismus.

Hlavní myšlenky

Matematická přírodověda si podle Boutrouxe chybně myslí, že její obecné logicko-matematické struktury jsou identické s bytostným určením reality vůbec a že je jediným legitimním poznáním. Mezi pravou skutečností a matematikou leží hluboká propast. Boutroux říká, že matematické přírodověda pouze kvantifikuje, což vede k nehybnosti, setrvalosti (la permanence) na úkor změny (le changement). Podstatou pravé skutečnost je podle něj stálá změna a nahodilost (la contingence, proti logicko-matematické nutnosti).

Jádrem reality je podle Boutrouxe nahodilost, což je mystická vnitřní svoboda (la spontanéité), vnitřní síla (la puissance interne), která vede každou věc k usilování o realizaci svého ideálu. Stejně jako Platón staví Boutroux svět hierarchicky, kde na vrcholu je dokonalý bůh. Odtud jeho horlivá obhajoba náboženství, které poskytuje absolutní poznání.

Resumé

Dilthey a Boutroux jsou iracionální myslitelé vystupující proti racionalitě přírodních věd. Shodně říkají, že přírodní vědy se snaží dynamický svět zachytit staticky, protože nechápou jeho komplexitu a nahodilost. Jedním jejich motivem je obhajoba náboženství, jinak potlačeného přírodními vědami. Dilthey dokonce nadřadil duchovní vědy vědám přírodním a pokusil se je zvědečtit pomocí metodologie (popisná a analytické psychologie, hermeneutika).

Poznámky

Agregát je spojení, propojení, seskupení (krystalů, strojů, ukazatelů).

Gnozeologie, z řec., filos. nauka o poznání, o jeho zdrojích, podmínkách, možnostech a mezích.

Duch, pův. princip života (dech, dýchání, řec. pneuma); společný princip myšlení, chápání, tvoření; nehmotná stránka člověka, která se na tomto principu podílí (duch ve mně); odtud velký duch, tvůrčí a originální člověk, génius. Jindy protiklad hmoty, na rozdíl od duše zpravidla neosobní. U Hegela světový duch, souhrn duchovní činnosti lidstva. Odvozeně základní a charakteristická kolektivní myšlenková orientace (např. duch doby).