Jekyll2022-03-26T17:46:34+00:00https://podondra.cz/feed.xmlpodondraOndřej PodsztavekDemocratic Schooling from the Perspective of Philosophy of Education2022-03-26T00:00:00+00:002022-03-26T00:00:00+00:00https://podondra.cz/2022/03/26/democratic-schooling<p>Arguments for democratic schooling are mostly psychological (theory of learning (Gray, ‘Learning Requires Freedom’)) or anthropological (learning in hunter-gatherer tribes (Gray, ‘Children Educate Themselves I’)).
I want to confront democratic schooling with selected perspectives of philosophy of education:
Eugen Fink’s understanding of human, challenges of Zdeněk Kratochvíl and the analysis of the crisis in education by Hannah Arendt.</p>
<h2 id="democratic-schooling-in-summerhill-and-sudbury-valley-school">Democratic Schooling in Summerhill and Sudbury Valley School</h2>
<p>In democratic schooling (as seen in Summerhill and Sudbury Valley School), a school is run as participatory democracy where children have an equal vote to adults.
Students are free as long as they do not violate rules.
There are no grades or curriculum.
Courses only occur when students organise them.
(Gray, ‘The Natural Environment for Children’s Self-Education’)</p>
<p>Adults have no formal authority (anti-authoritarian education), no power over children (Štrynclová).
They are responsible for creating a suitable environment.
Democratic schooling supposes that such an environment is sufficient for the education of children (Gray, ‘Children Educate Themselves I’):
“Children’s education is children’s responsibility, […] Our task regarding education is just to stand back and let it happen.”</p>
<p>Democratic schooling is very liberal.
It emphasises individualisation, self-determination, a free exchange of ideas, discussion and free age mixing. (Štrynclová; Gray, ‘The Natural Environment for Children’s Self-Education’)</p>
<h2 id="the-perspective-of-philosophy-of-education-on-democratic-schooling">The Perspective of Philosophy of Education on Democratic Schooling</h2>
<p>Fink refuses education as a simple process of accomplishing predefined goals.
A human is not a homo faber, imago Dei or animal rationale;
therefore education is not a tool (pedagogy) to fulfil such a determination.
A human is an openness who has to educate entire life. (Pelcová 190–94)
Democratic schooling agrees with Fink: children self-educate, and there are no curricula.</p>
<p>Kratochvíl’s arguments (based on postmodern philosophy – J. F. Lyotard) also refuses predefined goals in education and relying on a method (K. Feyerabend).
He wants education to be philosophy itself. (Kratochvíl 10)
We see a parallel between education in democratic schooling and philosophy because both emerge from amazement.</p>
<p>Furthermore, Kratochvíl introduces challenges to contemporary education (Kratochvíl, ch. Soudobé výzvy výchově):
ignition of the psyche (by a suitable environment without any outside pressure);
plural ontology (education to introduce different perspectives);
authenticity and individuality (help with self-determination).
Democratic schooling follows these challenges closely.
It helps through a proper environment, does not force, and it respects the individual needs of children.</p>
<p>Arendt criticises creating a school as “a child’s world and a society formed among children that are autonomous and must insofar as possible be left to them to govern.”<sup id="fnref:arendt186" role="doc-noteref"><a href="#fn:arendt186" class="footnote" rel="footnote">1</a></sup>
According to Arendt:
“[c]hildren cannot throw off educational authority,”<sup id="fnref:arendt194" role="doc-noteref"><a href="#fn:arendt194" class="footnote" rel="footnote">2</a></sup> because the absence of authority of adults causes tyranny of the majority.
Moreover, Arendt stands again children learning through play because “he is debarred from the world of grown-ups and artificially kept in his own”<sup id="fnref:arendt189" role="doc-noteref"><a href="#fn:arendt189" class="footnote" rel="footnote">3</a></sup> (Arendt, ch. Krize vzdělání).
However, observation in democratic schools provides evidence against Arendt’s arguments. (Gray and Chanoff; Gray, ‘The Natural Environment for Children’s Self-Education’)
Therefore, there probably are some mechanisms again the problems (e.g., free age mixing and informal authority of adults).</p>
<h2 id="conclusion">Conclusion</h2>
<p>Democratic schooling can be philosophically supported by Fink’s understanding of human and offers solutions to Kratochvíl’s challenges.
Nevertheless, from Arendt point of view, democratic schooling should be aware of an essential role of authority (responsibility and role model).</p>
<h2 id="works-cited">Works Cited</h2>
<p>Arendt, Hannah. <em>Mezi minulostí a budoucností: Osm cvičení v politickém myšlení</em>. OIKOYMENH, 2019.</p>
<p>Gray, Peter. ‘Children Educate Themselves I: Outline of Evidence’. <em>Psychology Today</em>, 16 July 2008, <a href="http://www.psychologytoday.com/blog/freedom-learn/200807/children-educate-themselves-i-outline-evidence">http://www.psychologytoday.com/blog/freedom-learn/200807/children-educate-themselves-i-outline-evidence</a>.</p>
<p>—. ‘Learning Requires Freedom’. <em>Psychology Today</em>, 9 July 2008, <a href="http://www.psychologytoday.com/blog/freedom-learn/200807/learning-requires-freedom">http://www.psychologytoday.com/blog/freedom-learn/200807/learning-requires-freedom</a>.</p>
<p>—. ‘The Natural Environment for Children’s Self-Education’. <em>Psychology Today</em>, 3 Sept. 2008, <a href="http://www.psychologytoday.com/blog/freedom-learn/200809/the-natural-environment-children-s-self-education">http://www.psychologytoday.com/blog/freedom-learn/200809/the-natural-environment-children-s-self-education</a>.</p>
<p>Gray, Peter, and David Chanoff. ‘Democratic Schooling: What Happens to Young People Who Have Charge of Their Own Education?’ <em>American Journal of Education</em>, vol. 94, no. 2, The University of Chicago Press, Feb. 1986, pp. 182–213. <em>journals.uchicago.edu (Atypon)</em>, doi:10.1086/443842.</p>
<p>Kratochvíl, Zdeněk. <em>Výchova, Zřejmost, Vědomí</em>. Herrmann & synové, 1995.</p>
<p>Pelcová, Naděžda. <em>Filozofická a Pedagogická Antropologie</em>. Karolinum, 2000.</p>
<p>Štrynclová, Gabriela. Summerhill: <em>Model Antiautoritativní Výchovy</em>. Univerzita Pardubice, 2003.</p>
<h2 id="notes">Notes</h2>
<div class="footnotes" role="doc-endnotes">
<ol>
<li id="fn:arendt186" role="doc-endnote">
<p>“dětský svět, společenství vytvořené dětmi, které jsou autonomní, a kterým se tudíž musí pokud možno ponechat rozhodování o sobě samých.“ (Arendt 186) <a href="#fnref:arendt186" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:arendt194" role="doc-endnote">
<p>„[d]ěti nemohou odvrhnout výchovnout autoritu,“ (Arendt 194) <a href="#fnref:arendt194" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:arendt189" role="doc-endnote">
<p>„dítě se vylučuje ze světa dospělých a udržuje se uměle ve svém vlastním světě“ (Arendt 189) <a href="#fnref:arendt189" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
</ol>
</div>Ondřej PodsztavekArguments for democratic schooling are mostly psychological (theory of learning (Gray, ‘Learning Requires Freedom’)) or anthropological (learning in hunter-gatherer tribes (Gray, ‘Children Educate Themselves I’)). I want to confront democratic schooling with selected perspectives of philosophy of education: Eugen Fink’s understanding of human, challenges of Zdeněk Kratochvíl and the analysis of the crisis in education by Hannah Arendt.Sokol, Jan: Jak jsem se měl na světě2019-06-07T00:00:00+00:002019-06-07T00:00:00+00:00https://podondra.cz/konspekt/2019/06/07/sokol-jan-jak-jsme-se-mel-na-svete<p>Kniha <em>Jak jsem se měl na světě</em><sup id="fnref:jak-jsem-se-mel-na-svete" role="doc-noteref"><a href="#fn:jak-jsem-se-mel-na-svete" class="footnote" rel="footnote">1</a></sup> vznikla na základě autobiografického vyprávění v rozhlasovém cyklu Osudy na stanici Český rozhlas 3 – Vltava a poslední čtyři kapitoly jsou dopsané. Sokol se ohlíží za svým životem, který prošel mnoho pozoruhodnými proměnami. Karieru začal jako řemeslník, pokračoval jako programátor právě začínajících počítačů, na univerzitu a k politice se dostal až po změně režimu.</p>
<p>Seznam kapitol: Dětství, Válečná léta, Třetí republika, Zlatnická dílna, Počítače, Osmašedesátý, Disidenti, Parlament a politika, Ministr a prezidentský kandidát, Univerzita, Amerika, Od prstýnků k filosofii, O naději a víře.</p>
<h2 id="od-prstýnků-k-filosofii">Od prstýnků k filosofii</h2>
<p>Sokol – „s jistou malou výhradou“ – přijímá Patočkovo prolínání tří různých „pohybů“ v lidském životě. V dětství se člověk „zakořeňuje“, potom se začne prosazovat a expandovat (tak to bylo se Sokolem v řemesle, technice, počítačích a politice), až najednou neví, co si s těmi novými možnostmi počnout. To je třetí pohyb, ve kterém se člověk obrací sám k sobě v reflexi. (s. 131–132) Sokol „zakořenil“ díky rodičům v křesťanství, ale poté, co se pustil do řemesla a počítačů, se od něj oddálil, aby se k němu zase přes filosofii vrátil, a to především kvůli sókratovské otázce: „Jak máme žít?“ (s. 132–133)</p>
<p>Sokol píše: „Začal jsem objevovat skryté poklady filosofie, opatrnou, a přece pevnou důvěru v poučený rozum od Platóna a presokratiků až po Descarta a Kanta, šíři a bystrost pohledu od Aristotela až po Husserla, precizní metoda argumentace u Tomáše Akvinského, hloubku a ostrost sebereflexe u Pascala, Nietzschovu odvahu, úžasný jazyk Martina Heideggera a jedinečný náhled do lidských vztahů u Emmanuela Lévinase.“ (s. 133–134) Přitom ale Sokolovi katolická víra nedovolila určitou posedlost jednotlivými filosofickými školami – nehledal Jaspersovu „filosofickou víru“. Filosofie mu pomáhala rozumět životu a světu. Nenechal se strhnout epigony<sup id="fnref:epigonstvi" role="doc-noteref"><a href="#fn:epigonstvi" class="footnote" rel="footnote">2</a></sup> Kierkegaarda, Dostojevského, Freuda a Jungu (zřejmě se zabývajícími především sebou samým). O Nietszechem píše, že za jeho siláckými řeči viděl spíš zoufalství a ztroskotání. (s. 134) V kontrastu proto Sokola imponovala Husserlova střízlivá a věcná fenomenologie, zvláště potom, co Husserl pochopil, že není jen o jistotě poznání. (s. 135)</p>
<p>Ve vývoji filosofie Sokola zaráží absence vědy od Kierkegaarda a Schopenhauera až po personalisty a filosofii existence, protože ve starší filosofii hrála důležitou roli (Aristotelés, Descartes, Kant a Husserl se tak aspoň cítil). Proto se Sokol ptá, jak se filosofie chce bez vědy obejít, když se chce „vracet k věcem samým“? (s. 136) V této souvislosti kritizuje Husserla, pro kterého byla matematika vědou, ale Sokol v ní nevidí věci – pouze produkty ducha. (s. 136–137) S vědou se dále snažili neúspěšně vypořádat vídeňští pozitivisté a takzvaná filosofie vědy. Nakonec Popper obrátil věci na hlavu: „Vědec se snad ani nemusí starat o pravdu, stačí, bude-li mluvit určitě, aby ho jiní mohli chytit na švestkách a jeho tvrzení vyvrátit.“ (s. 137)</p>
<p>Pro Sokola je věda „pokus využít rozumové i empirické poznání a jeho kumulované výsledky k tomu, abychom jimi také orientovali a vedli své jednání.“ Úspěch vědy je podle Sokola zřejmě dán její metodou, takže se nemusí pokaždé začínat znova. Ale možná právě kvůli úspěšnosti metod vědy ztratily vlastní účel a smysl. (s. 137–138) Věda a filosofie je pro Sokola také činnost, která bourá mýty. (s. 139) Podle něj si bohužel lidé mysleli, že realita je jednoduchá a podaří se jí prozkoumat a vyložit na samé dno. Takové zjednodušení podle něj způsobilo i krizi náboženství, které je redukované na záchranu před zkaženým světem. Ale věda narazila (s. 140–141):</p>
<ul>
<li>vesmír je dynamický a ne pouze statický,</li>
<li>rychleji než vysvětlování známých věcí postupuje objevování těch neznámých a</li>
<li>prapor od fyziky jako vědy o neživém přebrali věci o živém, které musí počítat s evolucí a životem.</li>
</ul>
<p>A podle Sokola by pouze ignorant mohl toto považovat za ztroskotání vědy. (s. 141) Přesto Sokol píše podle Kanta, že věda člověku neřekne, jak si má život zařídit, co si s ním počít nebo dokonce v co může doufat. To ale neznamená návrat k mýtu a Sokol před tím výslovně varuje, protože „moderní mýtus“ slouží především manipulátorům k získání moci, (s. 142–143)</p>
<h2 id="o-naději-a-víře">O naději a víře</h2>
<p>Sokol se ptá, jestli máme šanci v bezradnosti moderního člověka a masové společnosti obstát? Podle Sokola našim společnostem chybí naděje, bez které obstát nelze a aby člověk obstál, tak by měl dobře vidět a slyšet (nejenom to přímo před očima), tedy kriticky přemýšlet. (s. 143–144) Kant nad nadějí přemýšlel a formuloval tři základní otázky (s. 144):</p>
<ol>
<li>Co mohu vědět?</li>
<li>Jak mám jednat?</li>
<li>V co mohu doufat?</li>
</ol>
<p>Podle Kanta se k prvním dvěma dá něco říci, ale k poslední skoro nic. Taká Nietzsche s ní těžce zápasil, ale podle Sokola oba tušili, že bez naděje se člověk neobejde. (s. 145) A zde vyslovuje Sokol myšlenku, že naději můžeme možná brát v péči o potomky. To je podle Sokola historicky přehlížená myšlenka, pravděpodobně kvůli řeckému dědictví: „Staří Řekové pokládali děti za ženskou záležitost, (…)“ (s. 145–146) Tohle zřejmě objevil až Lévinas v jedné z posledních kapitol <em>Totality a nekonečna</em>. (s. 146)</p>
<p>Dítě přebírá dědictví, které mu plným právem patří a na němž zakládá novou existenci. Teprve toto předávání dává základ například náboženství. Podle Sokola se dnešní lidé nechali strhnout svou existencí a přestali vidět odkud se sami vzali a kam míří jejich děti. Dospělost není jen „obrat k sobě samému“ (třetí Patočkův pohyb), ale podle Sokola kritické převzetí odpovědnosti za nastřádanou kulturu. (s. 146–147) Tohle je pro Sokola základ lidské naděje, který přináší i transcendenci. (s. 148)</p>
<h2 id="poznámky">Poznámky</h2>
<div class="footnotes" role="doc-endnotes">
<ol>
<li id="fn:jak-jsem-se-mel-na-svete" role="doc-endnote">
<p>SOKOL, Jan. <em>Jak jsem se měl na světě</em>. Praha: Radioservis, 2011. Osudy (Radioservis). ISBN 978-80-86212-80-7. <a href="#fnref:jak-jsem-se-mel-na-svete" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:epigonstvi" role="doc-endnote">
<p><em><a href="https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/epigon-epigonstvi">epigonství</a></em>, napodobování významných tvůrců a osobností, opakování a využívání myšlenek někoho jiného <a href="#fnref:epigonstvi" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
</ol>
</div>Ondřej PodsztavekKniha Jak jsem se měl na světě1 vznikla na základě autobiografického vyprávění v rozhlasovém cyklu Osudy na stanici Český rozhlas 3 – Vltava a poslední čtyři kapitoly jsou dopsané. Sokol se ohlíží za svým životem, který prošel mnoho pozoruhodnými proměnami. Karieru začal jako řemeslník, pokračoval jako programátor právě začínajících počítačů, na univerzitu a k politice se dostal až po změně režimu. SOKOL, Jan. Jak jsem se měl na světě. Praha: Radioservis, 2011. Osudy (Radioservis). ISBN 978-80-86212-80-7. ↩Vaculík, Ludvík: Sekyra2019-01-14T00:00:00+00:002019-01-14T00:00:00+00:00https://podondra.cz/refer%C3%A1t/2019/01/14/vaculi-ludvik-sekyra<p><em>Sekyra</em><sup id="fnref:sekyra" role="doc-noteref"><a href="#fn:sekyra" class="footnote" rel="footnote">1</a></sup> je realisticko-fantaskní autobiografický román, ve kterém se Vaculík vyrovnává se změnou politického postoje ke komunismu a svým otcem. Tento životní zvrat ho vede k návratu do krajiny dětství.</p>
<p>Celý děj se odehrává během cesty hlavního hrdiny k jeho bratrovi řidičovi. Hlavní hrdina – pražský novinář pocházející z valašska – vzpomíná a asociuje myšlenky. V knize se tak objevuje několik časových rovin navzájem značně propletených (Vaculík přeskakuje časové roviny i v rámci jedné věty, jak píše v úvodu k čtvrtému vydání: „Psal jsem ji svobodně, bez ohledu na to, co jsem četl a jestli to čtenář pochopí.“).</p>
<p>Na začátku knihy je otec – povoláním tesař – pro hlavního hrdinu vzorem. Neměli žádné pozemky, ale chtěli si postavit vlastní chalupu a asi i proto byl jeho otec pracovat v Persii odkud posílá dopisy, které jsou do románu přepisovány. Román prostupují různé výlety do valašské krajiny (její proměny od mlýna a lipové aleje k bytovkám a továrně) a příhody, kdy s otcem kradou ovoce nebo spadlé stromy (nikdy ale se špatnými úmysly – například je tam strom spadlý už dva roky).</p>
<p>Po válce nakrátko získá <em>tata</em> – tak ho Vaculík nazývá – kus pozemku, ale následně se z něho stává komunista, a tak vstupuje do družstva. Tady postupně začíná konflikt mezi synem-novinářem a otcem. Otcem, který začne být v rozporu sám se sebou a odcizuje se lidem.<sup id="fnref:zelinsky" role="doc-noteref"><a href="#fn:zelinsky" class="footnote" rel="footnote">2</a></sup> Hlavní hrdina je sice také zpočátku komunista, ale své názory postupně mění a od komunismu se odvrací. Tento vhled však jeho otec neprovede a často po synovi (nejstarším) chce potvrzení jeho komunistických ideálu, které mu však nemůže být poskytnuto.</p>
<p>Na konci knihy, kdy už je syn po projevu o otci na novinářské konferenci, je hlavní hrdina v komunistické opozici. Otec se naopak stává správcem farmy, která ilustruje zmar komunismu. Umírá matka a otcův tragický osud se neodvratitelně blíží. Nakonec v nemocnici, když umírá, je syn sice s ním, ale už mu je velice vzdálen. Třeba tam mezi nimi nějaké pochopí je.</p>
<p>Vaculíkův román je o přehodnocení ideálů a hledání nového východiska. Hlavní hrdina ho hledá ve svých kořenech, ale úplný návrat už není možný, protože vše plyne – ať už je to změněná krajina nebo otec, který mu byl původně vzorem. <em>Slovník české prózy 1945–1994</em> to přesně vystihuje: „Román s autobiografickými prvky o hledání nové životní síly v archetypálních rodových a přírodních hodnotách.“<sup id="fnref:machacek" role="doc-noteref"><a href="#fn:machacek" class="footnote" rel="footnote">3</a></sup></p>
<h2 id="reference">Reference</h2>
<div class="footnotes" role="doc-endnotes">
<ol>
<li id="fn:sekyra" role="doc-endnote">
<p>VACULÍK, Ludvík. <em>Sekyra</em>. Vyd. 4. Brno: Atlantis, 2003. ISBN 978-80-7108-237-8. <a href="#fnref:sekyra" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:zelinsky" role="doc-endnote">
<p>ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL. <em>Slovník české prózy 1945–1994</em>. Ostrava: Sfinga, 1994. ISBN 80-854-9184-2. Dostupné <a href="http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1591">online</a>. <a href="#fnref:zelinsky" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:machacek" role="doc-endnote">
<p>MACHÁČEK, Vítězslav. <em>50 českých autorů posledních padesáti let</em>. Československý spisovatel 1970. Dostupné <a href="http://www.ludvikvaculik.cz/index.php?pid=56&sid=35">online</a>. <a href="#fnref:machacek" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
</ol>
</div>Ondřej PodsztavekSekyra1 je realisticko-fantaskní autobiografický román, ve kterém se Vaculík vyrovnává se změnou politického postoje ke komunismu a svým otcem. Tento životní zvrat ho vede k návratu do krajiny dětství. VACULÍK, Ludvík. Sekyra. Vyd. 4. Brno: Atlantis, 2003. ISBN 978-80-7108-237-8. ↩Čapek, Karel: Noetická trilogie2018-11-15T00:00:00+00:002018-11-15T00:00:00+00:00https://podondra.cz/refer%C3%A1t/2018/11/15/capek-karel-noeticka-trilogie<p>Noetickou trilogii tvoří díla <em>Hordubal</em><sup id="fnref:hordubal" role="doc-noteref"><a href="#fn:hordubal" class="footnote" rel="footnote">1</a></sup>, <em>Povětroň</em><sup id="fnref:povetron" role="doc-noteref"><a href="#fn:povetron" class="footnote" rel="footnote">2</a></sup> a <em>Obyčejný život</em><sup id="fnref:obycejny" role="doc-noteref"><a href="#fn:obycejny" class="footnote" rel="footnote">3</a></sup>.</p>
<h2 id="autor-a-doba">Autor a doba</h2>
<p>Karel Čapek se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích. Středoškolská studia začal v Hradci Králové, posléze pokračoval v Brně a skončil maturitou v Praze. Následně studoval filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (v letech 1910–1911 studoval v Berlíně a Paříži). V listopadu 1915 byl promován na doktora filozofie.</p>
<p>Působil v redakci Národních listů a Lidových novin. Jako dramaturg a režisér pracoval v Městském divadle na Královských Vinohradech. Po mnichovské konferenci (29.–30. září 1938) musel čelit nenávistné kampani a bojovat proti českému fašismu. Zemřel 25. prosince 1938 na zápal plic.</p>
<h2 id="téma">Téma</h2>
<p>Hlavní myšlenkou trilogie je noetická relativizace (<em>noetika</em>, <em>epistemologie</em>, <em>gnozeologie</em>, z řec., teorie poznání, filosofická disciplína, která zkoumá podmínky, způsoby a věrohodnost poznání<sup id="fnref:sokol" role="doc-noteref"><a href="#fn:sokol" class="footnote" rel="footnote">4</a></sup>). Neboli přesvědčení, že neexistuje jedna pravda, neexistuje jediný pravdivý pohled na svět. Čapek příběhy zpochybňuje přesvědčení o plné poznatelnosti světa a pokládá otázku do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i o sobě samém.</p>
<h2 id="referát">Referát</h2>
<p>Přestože se jedná o trilogii jsou knihy vzájemně žánrově a jazykově odlišné a noetické tématika je nahlížena vždy z jiného pohledu.</p>
<h3 id="hordubal">Hordubal</h3>
<p>Román <em>Hordubal</em> vyšel v roce 1932 na pokračování v Lidových novinách.<sup id="fnref:odaha" role="doc-noteref"><a href="#fn:odaha" class="footnote" rel="footnote">5</a></sup></p>
<p><em>Ačkoliv se tento příběh v některých jednotlivostech opírá o skutečnou událost, jest a chce být jen fikcí a nesnaží se ani o jakoukoli věrnost folkloristickou.</em></p>
<p>Děj románu, který je rozdělený do tří knih, se odehrává na Podkarpatské Rusi a je inspirovaný žánrem balady.</p>
<p>V první knize se hlavní hrdina Juraj Hordubal vrací z Ameriky, kde osm let pracoval jako horník, do své rodné vesnice Krivé. Své ženě Polaně a dceři Hafii posílal peníze na přilepšenou (prvních pár let, pak mu zemřel kamarád, který mu v tom pomáhal). Odmlčení zřejmě způsobilo odloučení, se který Hordubal nepočítal. Vrací se plný ideálů a nadějí, ale ve vsi se setkává s nepřijetím a neporozuměním – od svých starých přátel je vzdálen. Všechny tyto události spějí k jeho vnitřnímu rozkolu, onemocnění a zabití.</p>
<p>Druhá kniha je o vyšetřování Hordubalovy vraždy. Četníci Gelnaj a Biegel se snaží zjistit pravdu o Hordubalově zavraždění. Ukáže se, že byl zavražděn, ačkoliv byl těžce nemocný a do rána by zemřel. Obviněni jsou jeho žena Polana a čeledín Štěpán Manya, se kterým Polana pravděpodobně Hordubala podváděla.</p>
<p>Poslední třetí kniha je přepisem soudního procesu nad Polanou Hordubalovou a Štěpánem Manyou, který skončí odsouzení Štěpána Manyi na doživotí a Polany na dvanáct let.</p>
<p>Třem knihám románu Hordubal odpovídají tři umělecké postupy, které Čapek použil, aby problematizoval pravdivost lidského poznání.<sup id="fnref:wiendl" role="doc-noteref"><a href="#fn:wiendl" class="footnote" rel="footnote">6</a></sup></p>
<p>V první knize se Čapek využívá vnitřní vypravěčskou perspektivu, nevlastní a polopřímou řeč. Snaží se vystihnout rozdíl mezi tím, jak Hordubal prožívá svět a jak Hordubala vnímá okolní svět. Například při jízdě vlakem Hordubal nadšeně prožívá svůj návrat, ale spolusedící jím opovrhují. Na konci této knihy jsem byl přesvědčen, že Hordubala zabili Polana a čeledín.</p>
<p>Druhá kniha je v duchu Povídek z jedné a druhé kapsy. Čapkovi četníci spolu hovoří v dialogu a přímou řečí a vyšetřují, ale čím jasněji a neproblametičněji mezi sebou hovoří a vysvětlují si kroky vedoucí k Hordubalově vraždě, tím více je situace nejasnější. Argumenty, které četník Biegel předkládá jsou neúplné, a tak jsem jako čtenář znejistil.</p>
<p>Třetí kniha je vrcholem totálního znejistění. Čapek zapisuje úřední (objektivní) řečí průběh soudního procesu. Podává se jednoznačné vysvětlení vedoucí k rozsudku, ale čím víc je řeč objektivní, tím víc se zastírá podstata skutku. Byl jsem zmaten. Objektivní řeč není schopna zachytit život hrdinů ani podstatu skutků, které vykonali. Čapek tím také problematizuje spravedlnost a to, že k poznání pravdy nestačí jen jediný perspektiva.</p>
<h3 id="povětroň">Povětroň</h3>
<p>Nemocnice. Větrno. Na nemocniční lůžko se dostává popálený spoluletec, který za vichřice ztroskotal – pilot zahynul. Je celý ovázaný, pomalu mu slábne srdce – umírá. Informace o něm skoro žádné nejsou. Nad jeho postelí je napsáno <em>Případ X</em>.</p>
<p>U jeho lůžka ho hlídá jeptiška, která o letci vypráví první povídku – dva navazující sny o napraveném hříšníkovi. Druhou povídku vypráví jasnovidec o zrazeném chemikovi. Poslední napsal básník – o bohatém synovi, který se vzbouřil otci a odletěl do okolí Kuby. Tak ztratil paměť a začal sloužit obchodníkovi, když si při podepisování vzpomene, kdo je, rozhodne se vrátit a poměry napravit. Všechny tři povídky, ale končí tou leteckou katastrofou.</p>
<p>V <em>Povětroni</em> Karel Čapek ukazuje, nakolik vlastní osud a osobnost ovlivňuje vidění světa. A tak příběh neznámého letce nechává nad jeho nemocničním lůžkem vyprávět tři různé postavy: jasnovidce, jeptišku a básníka. Vznikají tak tři (nebo čtyři přičtu-li výklad chirurgův, který ostatní příběhy provádí) stejně pravděpodobné příběhy, ale pravda přesto zůstává skryta.<sup id="fnref:petrosova" role="doc-noteref"><a href="#fn:petrosova" class="footnote" rel="footnote">7</a></sup></p>
<h3 id="obyčejný-život">Obyčejný život</h3>
<p>Co se stane, když člověk těsně před svou smrtí napíše životopis svého obyčejného života? Nejdříve se zdá, že byl doopravdy obyčejný až nudný. Poté se však ukáže, že realita není tak jednoduchá, že jeho život se skládal z několika paralelních životů a ani člověk sám není schopen svůj život pochopit.</p>
<p>Zpočátku Čapek používá jednoduchý životopisný styl vyprávění, ale poté, co je celý život převyprávěn poprvé, nastoupí vnitřní rozhovor autora se sebou samým, který dovolí kriticky náhlédnout životní osud.</p>
<h2 id="klíčové-problémy">Klíčové problémy</h2>
<p>Pro moje pochopení Čapkova díla byl zásadní jeho <em>Doslov</em><sup id="fnref:doslov" role="doc-noteref"><a href="#fn:doslov" class="footnote" rel="footnote">8</a></sup>, kde čtenáři pomáhá interpretovat a použít správná slova pro porozumění trilogii.</p>
<p>V <em>Hordubalovi</em> se ukazuje, jak kruté může být naše poznání druhého člověka, jak je třeba snažit se poznávat spravedlivěji, nebo si aspoň víc vážit toho, co o něm víme. Třikrát je vyprávěn stejný příběh a čtenář cítí, jak se množí rozpory a nesrovnalosti.</p>
<p><em>Tím není řečeno, že není pravdy; ale je hlubší a těžší, i skutečnost je rozměrnější a složitější, než jak obyčejně přijímáme.</em></p>
<p>Naopak v <em>Povětroni</em> nejde o to, že by se výklady rozcházeli. Spíše je nápadné, jak se v jistých věcech podobají (nepoznal maminku, letěl ze Západní Indie atd.). Pozoruju však, jak každý do života bezvědomého letce promítá své zkušenosti a náklonnosti (objektivní výklad doktorů, láska a viny milosrdné sestry, abstraktní a intelektuální konstrukce jasnovidce, fabulační proces básníkův), jak naše chápání druhého lidského života je relativní.</p>
<p><em>Jak ukrutně veliká a složitá, jak prostorná je skutečnost, když v ní je dost místa pro tolik různých interpretací!</em></p>
<p>Na konci <em>Doslovu</em> Čapek popisuje nutnost sepsání <em>Obyčejného života</em>. Musíme totiž nejprve dobře poznat sebe sama, protože ho vkládáme do života ostatních. <em>Obyčejný život</em> je o porozumění sobě samému a teprve tam vidíme tu mnohost vlastního života, která nám pomáhá poznávat životy ostatních. Čapek píše: <em>Vždyť je to v pořádku, vždyť právě proto můžeme poznávat a chápat mnohost, že sami jsme taková mnohost!</em></p>
<p>Ten život vyprávěný v <em>Obyčejném životě</em> mě zaráží. Ovlivněn Platónem a Patočkou postrádám v tom životě jednotící prvek jeho mnohosti. Tu <em>péči o duši</em>, která směřuje k autenticitě života, k jeho jednotě, která mu dá společný smysl (nebo alespoň jeho hledání).</p>
<h2 id="resumé">Resumé</h2>
<p>Čapek se v jeho noetické trilogii snaží postihnout problém pravdy. Její mnohosti, složitosti a těžkosti. V románu <em>Hordubal</em> ukazuje jak různé druhy popisu nestačí, jak nevystihují správně. Povídky v <em>Povětroni</em> nás staví před problém projekce vlastních zkušeností do druhého života, protože oni neodmyslitelně naše poznání ovlivňují, a tak vznikají různé poznání stejné věci. Trilogii zakončuje dílo <em>Obyčejný život</em>, které se vrací k poznání sebe sama. Je nutné poznat sebe sama, abychom mohli poznávat ostatní, jak se o to snaží postavy v <em>Povětroni</em>. Ale i v sobě nacházíme tu mnohost možných vysvětlení, tu složitost poznání lidského člověka.</p>
<h2 id="poznámky">Poznámky</h2>
<div class="footnotes" role="doc-endnotes">
<ol>
<li id="fn:hordubal" role="doc-endnote">
<p>ČAPEK, Karel. <em>Hordubal</em>. Vydala Městská knihovna v Praze v Edici Bratři Čapkové. V MKP 2. opravené vydání. Verze 1.0 z 19. 1. 2018. ISBN 978-80-7587-035-3. Dostupné <a href="https://search.mlp.cz/cz/titul/hordubal/4345506/">online</a>. <a href="#fnref:hordubal" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:povetron" role="doc-endnote">
<p>ČAPEK, Karel. <em>Povětroň</em>. Vydala Městská knihovna v Praze v Edici Bratři Čapkové. V MKP 2. opravené vydání. Verze 1.0 z 19. 1. 2018. ISBN 978-80-7532-944-1. Dostupné <a href="https://search.mlp.cz/cz/titul/povetron/4345531/">online</a>. <a href="#fnref:povetron" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:obycejny" role="doc-endnote">
<p>ČAPEK, Karel. <em>Obyčejný život</em>. Vydala Městská knihovna v Praze v Edici Bratři Čapkové. V MKP 2. opravené vydání. Verze 1.0 z 19. 1. 2018. ISBN 978-80-7532-947-9. Dostupné <a href="https://search.mlp.cz/cz/titul/obycejny-zivot/4345530/">online</a>. <a href="#fnref:obycejny" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:sokol" role="doc-endnote">
<p>SOKOL, Jan. <em>Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů</em>. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-884-6. <a href="#fnref:sokol" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:odaha" role="doc-endnote">
<p>ODAHA, Karel. <em>Karel Čapek: Hordubal</em>. V noci jsem snil, že jsem motýlem. Dostupné <a href="https://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/karel-capek-hordubal">online</a>. <a href="#fnref:odaha" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:wiendl" role="doc-endnote">
<p>WIENDL, Jan. <em>Karel Čapek: Hordubal</em>. Mluvící hlavy FF UK. Dostupné <a href="https://www.youtube.com/watch?v=Pvu0XoxFYtA">online</a> na YouTube. <a href="#fnref:wiendl" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:petrosova" role="doc-endnote">
<p>PETROŠOVÁ, Eva. <em>Karel Čapek: Povětroň</em>. Český rozhlas Dvojka. Dostupné <a href="https://dvojka.rozhlas.cz/karel-capek-povetron-15-7448048">online</a>. <a href="#fnref:petrosova" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:doslov" role="doc-endnote">
<p>Doslov. ČAPEK, Karel. <em>Obyčejný život</em>. Vydala Městská knihovna v Praze v Edici Bratři Čapkové. V MKP 2. opravené vydání. Verze 1.0 z 19. 1. 2018. ISBN 978-80-7532-947-9. Dostupné <a href="https://search.mlp.cz/cz/titul/obycejny-zivot/4345530/">online</a>. <a href="#fnref:doslov" class="reversefootnote" role="doc-backlink">↩</a></p>
</li>
</ol>
</div>Ondřej PodsztavekNoetickou trilogii tvoří díla Hordubal1, Povětroň2 a Obyčejný život3. ČAPEK, Karel. Hordubal. Vydala Městská knihovna v Praze v Edici Bratři Čapkové. V MKP 2. opravené vydání. Verze 1.0 z 19. 1. 2018. ISBN 978-80-7587-035-3. Dostupné online. ↩ ČAPEK, Karel. Povětroň. Vydala Městská knihovna v Praze v Edici Bratři Čapkové. V MKP 2. opravené vydání. Verze 1.0 z 19. 1. 2018. ISBN 978-80-7532-944-1. Dostupné online. ↩ ČAPEK, Karel. Obyčejný život. Vydala Městská knihovna v Praze v Edici Bratři Čapkové. V MKP 2. opravené vydání. Verze 1.0 z 19. 1. 2018. ISBN 978-80-7532-947-9. Dostupné online. ↩Homér: Odysseia2018-09-10T00:00:00+00:002018-09-10T00:00:00+00:00https://podondra.cz/konspekt/2018/09/10/homer-odysseia<h2 id="zpěv-devatenáctý">Zpěv devatenáctý</h2>
<p><em>Pozdě večer hovoří domnělý žebrák s nedůvěřivou Pénelopou
a ujišťuje ji, že se Odysseus brzy vrátí. Když mu pak stará
Eurykleia myla nohy, poznala ho podle jizvy, ale Odysseus jí
přísně přikázal aby mlčela.</em></p>
<p>Odysseus s pomocí bohyně Athény připravuje smrt Pénelopiných
ženichů, a proto Télemachem odnesli z jakési síně zbraně. (v.
1—54)</p>
<p>Melanthó Odysseovi spílá (v. 67—70), ale to se nelíbí
Pénelopé: <em>to odpykáš vlastní svou hlavou!</em> (v. 93), která
se pro Odyssea rmoutí. (v. 96)</p>
<p>Poté Pénelopé vypráví domnělému cizinci, jak se snažila
oddálit sňatek, do kterého byla nucena. Ve dne tkala rubáš
(prosté splývavé roucho pro zemřelé) a v noci ho párala. (v.
125—164) <em>Teď však nemohu již se uchránit sňatku (…)</em> (v.
158)</p>
<p>Cizinec tvrdí, že Odyssea potkal, a tak ho Pénelopé zkouší.
(v. 215—261) Neúspěšně se snaží Pénelopé přesvědčit, že se
jí manžel vrátí. (v. 263—314)</p>
<p>Následuje ona scéna, kdy Eurykleia pozná Odyssea podle
jizvy, a vsuvka o jejím původu. Bílým klem ho poranil kanec,
když byl se svými strýci na lovu. (v. 394—467) Než Odysseus
stařenu umlčí, pozornost Pénelopé odvede Athéna (v. 480),
Odysseus se chce totiž pobít ženichy i nevěrné služebné (v.
491).</p>
<p>Když se Odysseus vrátí zpět k Pénelopé, vypoví mu sen
o dvaceti husách, které v jejich domě zabije orel. (v.
537—554) Je to zvláštní, že má Pénelopé takovou předzvěst.
V textu je zmínka o dvou druzích snů: klamavé ze slonoviny
a pravdivé od bohů. (v. 563—568)</p>
<p>Na konci zpěvu oznámí Pénelopé cizinci, že hodlá předložit
závod o prostřelení dvanácti seker v řadě Odysseovým lukem.
Kdo prostřelí, s tím opustí dům a přenechá ho Télemachovi.
(v. 573—582)</p>
<h2 id="postavy">Postavy</h2>
<p><em>Argejci</em> byli nejpočetnější achajský (Achájové byli
nositeli mykénské kultury) kmen na Peloponnésu a označení
pro Řeky bojující před Trójou.</p>
<p><em>Artemis</em>, dcera Dia a Léty, je bohyně lovu a Měsíce.</p>
<p><em>Eurykleia</em> byla chůva Odysseova a nyní je chůva
Télemachova. (v. 15)</p>
<p><em>Láertés</em> je Odysseův otec.</p>
<p><em>Melanthó</em> je nevěrná služka Pénelopina.</p>
<p><em>Télemachos</em> (doslovně „daleký bojovník“) je syn ithackého
krále Odyssea a jeho manželky Pénelopé.</p>
<h2 id="poznámky">Poznámky</h2>
<p><em>Jitřenka</em> je poetický název pro planetu Venuši.</p>Ondřej PodsztavekZpěv devatenáctý